Vzteklých záchvatů matky i dítěte ubývá (díky hře)

Ahoj Mirko, děkuji Ti moc za Tvůj čas a těším se na novou inspiraci. Představila by ses nám prosím? Co děláš a jak jsi se k takovému zajímavému tématu dostala.

Ahoj Martino, díky za prostor. K léčivému hraní jsme se dostali přes Naomi Aldort. Četla jsem její popis mocenských her (kapitola Uvolnění dětské agrese v její knize Vychováváme děti a rosteme s nimi) a připadalo mi to úplně šílené, nepřijatelné.

Příklad: holčička se nechce nechat obléknout večer do pyžama. Sebere to pyžamo, běhá s ním po domě a směje se, že táta ji nemůže chytit. Tatínek ji takto honí půl hodiny a při tom přehrává svou pomalost, dítě nad ním “vítězí” a řeže se smíchem. Tuto hru opakují každý večer několik týdnů. … Čili když jsem si to představila v reálu, dost mě to vyděsilo. Rozumem jsem to plně chápala: Aldort je velice radikální ohledně naplňování dětských potřeb. Ale stejně má zkušenosti, že děti si žitím v 21. století nasbírávají tunu bezmoci, kterou chtějí ventilovat tím, že zlobí, že neposlouchají. Dělá to prostě skoro každé dítě.

Děti si v 21. století nasbírají tunu bezmoci

A nejde o to, že dítě protestuje proti konkrétní skutečnosti (např. by chtělo jiné pyžamo - to bychom vyřešili jednoduše přes respektující rodičovství), ale ono chce NEPOSLOUCHAT, ono chce mít POCIT MOCI, chce nad rodičem dominovat. Chce poroučet. Když si tuhle potřebu naplní, získá zase vnitřní balanc a dá se s ním normálně domlouvat. Hlavou jsem tomuto dobře rozuměla. Ale srdce a fyzička (půl hodiny se honit s děckem??) se velice bály. Naštěstí můj partner je dobrodružný typ, tak kolem roku a půl dítěte do toho prostě šel - a super. Je to fakt mocná metoda. Zjišťovala jsem, co se o tom dalšího ví, a průlom byl, když jsme přišli na Alethu Solter, která má celou knížku Attachment Play.

Duplo panáčci pro symbolickou hru - divadlo o něčem co se stalo v životě dítěte. Většinou je naším úkolem jenom naslouchat a potvrzovat.

Celkově v tom léčivém hraní nejde jen o pocity moci, ale o zpracování všeho, co může rodiče děsit nebo obtěžovat (dítko na mně moc visí, dítko se bojí, dítko je agresivní, dítko si pořád chce hrát na to, jak bylo v nemocnici, nebo na to, že je miminko! …). Tak to už několik let zkoumáme, vynalézáme, shromažďujeme tipy na hry od dalších rodin - protože každé dítě je originál a jeho psychika promlouvá jiným způsobem.

Když si vezmu pobyt s dětmi, někdy jsme orvané a unavené, chceme si taky dělat něco pro sebe. A teď ještě si hrát. Jak na tydle chvilky společné nahlížíš a jaký máš tip pro ty, které by spíš chtěly, aby si děti hrály samostatně.

To jsi uhodila hřebíček na hlavičku. Toto v mojí práci řeším pořád. Moje touha je matky podpořit, ukázat jim, že když je dítko protivné, agresivní, často se to dá mírově zvládnout přes hru. Ale je bez diskuse, že toto pro děti dělat - rozvíjet jejich herní nápady, být figurkou v jejich hře, hrát i věci, které nás nebaví nebo vystupovat z naší komfortní zóny, to je opravdu náročné.

Proč se do toho teda pouštět?

Za ty roky, co léčivé hraní učím, jsme si s účastnicemi ujasnily jednu věc: buď je váš život aktuálně v pohodě, nějak to plyne. Pak není nutné si to komplikovat léčivým hraním. Pokud ale je dusno, některé dítě je aktuálně “v pasti” (je pořád agresivní, plačtivé, kňouravé, nedá se s ním domlouvat, …), tak paradoxně to nej, co může rodič pro sebe a celou rodinu udělat, je toto dítě “poléčit” prostřednictvím právě těch herních rande, přijímáním dítěte, společným smíchem (nebo někdy pláčem v objetí). Protože se to prostě energeticky vyplácí.

Některé léčivé hry jsou opravdu nezvyklé, ale spousta je jich jednoduchá, dobře známá. Třeba tělesné hry - veškeré válení se po sobě, praní se, fyzický kontakt a legrace - úžasně napojující záležitost.

Jak to udělat v praxi?

Autorky, ze kterých vycházím, radí zásadní věc: pokud jsi, jak píšeš, unavená orvaná, absolutně nemáš sílu dělat šaška nebo nějak s dítkem blbnout dle jeho taktovky, tak to nedělej. Musíš nějak vymyslet jak nejdřív dosytit sebe. Zajistit rande matce - tobě. Pak, z nové energie, můžeš dávat dítěti - tak, aby to k něčemu bylo.

Na co všecko má právě hraní vliv? A teď nemyslím jen u dítěte, protože to se asi ví (i když bude skvělé, když i to nám povíš). Ale hlavně třeba u rodiče a potom v rámci vzájemného vztahu.

Rozumím. Zkoumání téhle dynamiky věnujeme na semináři hodně častu. K čemu je to pro nás jako rodiče.

Vypíchla bych:

1) Je to konkrétní věc,

kterou opravdu si můžeš dát do kalendáře, měsíc to dělat, a vidět výsledky. Lidi si třeba dělají čárky na ledničku, kolik vzteklých záchvatů má matka a kolik dítě, :-) a sledují, jak těch čárek opravdu ubývá!! A to je zdrojem obrovské síly a motivace, že Attachment Play opravdu pomáhá - je pak logické si to dát jako prioritu a postupně se ovzduší doma opravdu přesouvá z bezmoci do pohody.

A ty jako matka máš ze sebe skvělý pocit. Je to něco, co prostě můžeme dělat - oproti obecným radám typu Více empatie, Více komunikace, Více bezpodmínečného přijetí. Tyto obecnosti já osobně nějak neumím aplikovat.

Tříleťák si hraje na miminko. Shledávací a regresní hry jsou čistá krása a láska, pokud rozumíme oč jde.

2) Přijetí.

Každé dítě “zlobí” jinak, ale vždy je společný ten prvek: já jako člověk mám v sobě impulzy, které bych potřeboval ventilovat, prožít, zpracovat. Jenže dospělé to zlobí a odmítají mě. Mám v sobě dilema, jestli se potlačovat kvůli jejich lásce, nebo co mám dělat?? To, že dětem ukazujeme, co se teď děje (“Aha ty chceš hrát Shazování mámy? Chápu, taky mě to baví!”), pojmenováváme to, a seriózně přemýšlíme, jak to naplnit (“Pojďme si zahrát Shazování v ložnici” / “Tady mě nemůžeš shazovat, to by bolelo, ale můžeme si sednout na lavičku a tam mě můžeš trochu shazovat. / “Musíme počkat až domů, ale můžeme si povídat jak mě pak budeš shazovat.”) tak se dítě cítí přijaté.